Novinka pro české turisty - sopky a Mayové na každém kroku
.Na sopky tu narazíte na každém kroku, tahle má jméno po svaté Anně
Něco mě houpe, myslím, že by to mohla být ta třetí margarita, ale jsou to vlny Pacifiku. Někdy se chovají násilnicky a jsou sexistické: občas vám některá vlepí facku, jiné ovšem stahují dámám plavky, takže máte pocit, že s pěnou připlouvají i dvojice labutí.
Zdola se vlny zdají vysoké jako domy. Když s burácením dorazí ta devátá a největší, jedenáctiletý chlapec opodál v ní létá jako kapesník v pračce. Jeho otec taky. Ještě ho stačím zahlédnout, jak vypadá bezmocně, a vtom dopadnu stejně.
Stačí se však nechat odnést o dvacet metrů blíže ke břehu, kde vás oceán pomiluje bublinkami a pěnou. Anebo plavat ještě o jednu vlnu dopředu, kde se hodiny můžete houpat, plavat a rozhlížet.
Svět se omezil jen na tři zvuky. Moře, vítr a ptáky. Slunce se tu nabízí se stoprocentní zárukou, jediný stín vrhají letky albatrosů na tiché hlídce.
Žádné mobily nevyzvánějí a pláž je skoro liduprázdná. Nikdo neotravuje, nevnucuje suvenýry nebo "coco, coco". Těch pár dětí, které sem přijdou, je rádo, že je vyfotíte.
Sopky a barevný život
V hotelu Royal Decameron jsou nápisy v koupelně i u švédského stolu ve španělštině, angličtině, francouzštině - a češtině. Ohlašuje to novou invazi. Češi mají pravý Pacifik poprvé za lidové ceny.
A nový svět, kde roste naše milované kafe na keřích přímo u cesty a čerstvě utržené chutná jako nepodařená višeň.
Svět, kde kdysi Mayové stavěli pyramidy a hráli podivnou hru o čest být obětován.
Svět, kde mačety jsou šperky mužů a kde se prý máte nejdřív zeptat, než někoho vyfotíte. Jenže, když to neuděláte, lidé vám za cvaknutí s úsměvem poděkují sami, jako byste jim věnovali cédéčko s vlastnoručním podpisem.
Tropický svět, kde mají sedmnáct druhů kolibříků, pětadvacet druhů
manga a všechny koktejly, které jste kdy ochutnali za těch
nejbláznivějších barových nocí.
A pak jsou tady ty špičaté kopce.
"Podívej, pod námi je sopka," ukazuje kapitán letadla a můj bývalý spolužák z gymnázia (koho by tehdy napadlo, kde se takhle sejdeme), když jdeme na přistání.
Sopek, jako by si je pěstovali
Nikde ve Střední Americe jich není tolik jako tady. Když uvidíte jezero, je to sopečný jícen, do něhož příroda napustila vodu jako do vany.
Chodíte po kopci, který se jmenuje Cerro Verde, a oni vám řeknou, že je to sopka. Z ní však vidíte něco lepšího: úplně holý, pustý kužel sopky Izalco.
Indiánek od cukráře s ukousnutou špičkou. Vevnitř musí být nějaký kuřák. Za tím dýmem si můžete vyšlápnout. Dolů se pak kloužete popelem. Hezký rozhled a rychlý sešup. Trochu jako celý život.
V pralese na Cerro Verde visí liány, mimo stezku jsou prý i hadi, průvodce Diego drží orchidej a my vyhlížíme ptáka s podivným jménem kecal, papoušky a těch sedmnáct druhů kolibříků. Ale tentokrát jsme na ptáky krátcí, a tak máme po ptákách.
Kolibřík
Stavíme u plantáže cukrové třtiny. V zapadajícím slunci se mihne mačeta. "Cucej to, amigo." Je to sladké a dobré. Skoro jako oběd v restauraci El Patio ve městečku Santa Ana (vyslov Santana). Mariachis hrají Guantanameru a La Bamba, vodotrysk zurčí.
Salvador je malá země a všechno je blízko. Vidíte i lidem do životů. Je siesta, automechanik drbe psa, který se tetelí blahem. Dívka v salonu krásy Corazon, Srdce, při čekání na zákaznice tančí salsu a sleduje v zrcadle, jak se jí pohupují boky.
Muž v dresu s číslem 21 se modlí k černému Ježíšovi. Lidé se usmívají, protože život je tady nějak veselejší. Dokonce i na hřbitově. Náhrobky a kříže jsou rozverně pastelové jako košile v 70. letech, na nich barevné papírové růže. Ještě kolotoč a jste na pouti.
